Zámek Blatná a přilehlý park

 

Historie

Zámek Kratochvíle

 Kratochvíle  je renesanční zámek 2 km severozápadně od města Netolice v okrese Prachatice. Patrová vila byla využívána jako lovecké letní sídlo. Zámek je ve správě Národního památkového ústavu a je veřejně přístupný.

Na místě dnešního zámku původně stával hospodářský dvůr nazývaný Leptáč, který v roce 1569 věnoval Vilém z Rožmberka regentu rožmberského dominia a budovateli jihočeských rybníků Jakubu Krčínovi z Jelčan. Krčín zde postavil nový dvůr, kolem něhož zřídil rozsáhlou loveckou oboru. Takto půvabně položený dvůr se rožmberskému vladaři zalíbil natolik, že ho v roce 1579 směnil s Krčínem za městečko Sedlčany s deseti vesnicemi. Do současné podoby po vzoru italských vil nechal zámek vystavět Vilém z Rožmberka v letech 1583–1589, výstavbou pověřil vlašského stavitele Baldassara Maggiho z Arogna. Reliéfní výzdobu patra vily a zámecké kaple provedl v letech 1588–1589 italský štukatér Antonio Melana. Autorem malířských prací na zámku z roku 1589 je Georg Widman. Petr Vok z Rožmberka prodal zámek v roce 1601 císaři Rudolfu II. Dalšími majiteli zámku byli Eggenbergové a Schwarzenberkové.

 Ještě tu dodávám, že je tam zákaz fotografování a natáčení. Zde je výňatek z návštěvního řádu: 

"Situace Státního zámku Kratochvíle je specifická v tom, že jeho téměř celá prohlídková trasa je založená na prezentaci velmi cenných historických uměleckých předmětů, které nejsou ve vlastnictví Národního památkového ústavu. Tyto předměty byly při tvorbě nové prohlídkové trasy zámku velmi ochotně a kolegiálně zapůjčeny ze sbírek významných státních sbírkotvorných institucí. Užití těchto předmětů je však ve většině případů vázáno podmínkami smluv o výpůjčce, které jasně stanovují, že mimo jiné "vypůjčitel není oprávněn bez konkrétního písemného souhlasu půjčitele fotografovat a filmovat tyto předměty, nebo umožnit fotografování a filmování jinému s výjimkou odůvodněných záběrů pro dokumentační účely." Těmito podmínkami našich smluvních partnerů se cítíme být vázáni. Protože v žádném případě nechceme zavdat příčinu ke vzniku případných sporných situací, rozhodli jsme vztahovat stanovené podmínky užívání vypůjčených předmětů i na naše návštěvníky i při vědomí, že tato opatření nemusí být návštěvní veřejností pozitivně akceptována. 

Všechny exteriéry zámku Kratochvíle jsou Vám naopak k fotografování zcela k dispozici."

Zámek Hluboká nad Vltavou

Z historie zámku...

 Kolem deseti kilometrů od Českých Budějovic stával ve 13. století královský gotický hrad s původním názvem Froburg. O názvu Hluboká se přesně neví, jak vznikl. Hovoří se však o možnostech získání pojmenování podle hluboké studně blízko původního hradu, nebo podle okolních hlubokých lesů. Strážný hrad založil Václav I. jako královský majetek se často dával do zástavy a vystřídalo se zde mnoho majitelů. Záviš z Falkenštejna získal Hlubokou roku 1278 jako věno od manželky Kunhuty.  V roce 1290 nechal opavský vévoda Záviše popravit na Pokoutní louce pod zámkem Hluboká.Roku 1317 zastavil Jan Lucemburský panství Vilémovi z Landštejna. Karel IV. vyplatil po jeho smrti (1356) vyplatil hlubocké panství ze zástavy a nechal založit lovčí hrádek – Karlův Hrádek. Držby se poté ujal syn Václav IV. a po jeho smrti zastavil císař Zikmund Hlubokou Mikulášovi z Lobkovic. Jakmile byl zvolen Jiří z Poděbrad králem, nechal hlubocké panství svojí ženě Johance z Rožmitálu. Po smrti svého manžela ji žádal králův přívrženec Jindřich Roubík z Hlavatec o proplacení majetku, který prý ztratil královou vinou. Vdova odporovala, přepadl tedy Hlubokou a vydal ji až po dodání požadované částky. Po její smrti připadla Hluboká jejímu bratrovi Lvovi z Rožmitálu. Časté střídání podivných úředníků panství moc nepomohlo a způsobilo značné škody.Roku 1490 byla Hluboká zastavena Vilémovi z Pernštejna, který založil v okolí velké rybníky s vysokými výnosy. Od roku 1534 převzal panství Ondřej Ungnad ze Suneku a projevil se jako dobrý hospodář. Vznikla velká obora pro jelení zvěř a zajíce. Svahy okolo Hluboké zkrášlily vinice a vodovod z řeky vedl až na hrad. Díky mnoha modernizacím se však zadlužil a starosti s hospodářstvím převedl na svou manželku Annu ze Střechova.Jáchym z Hradce získal panství roku 1562 a rozsáhlé stavební úpravy na sebe nenechaly dlouho čekat. Doba si žádala daleko pohodlnější sídla a v tomto duchu se i nesly přestavby – gotický hrad úplně zmizel a do dálky byl viděn pouze renesanční zámek. Posledním z rodu z pánů z Hradce byl Jáchym Oldřich, který trpěl záchvaty padoucnice a žádné z dětí se jeho manželce nenarodilo živé. Záchvaty ho nakonec usmrtily a s ním vymřela linie hradeckých pánů. Rod Malovců z Malovic vlastnil panství na konci 16. století a jelikož se řadili k protestantům, přišli v roce 1619 o majetek. Bohuslav Malovec zemřel před rokem 1608 a dědictví se ujali synové. Zámek získal Jetřich Malovec z Malovic, který musel čelit mnoha útokům až nakonec Malovcové utekli a Hluboká připadla císařským vojskům. V roce 1623 získal zámek španělský generál Don Baltazar de Marradas od císaře Ferdinanda II. jako náhradu za válečné pohledávky. Marradas nechal před zámkem postavit dlouhé stavení pro hospodářské účely s latinským názvem „ovoce války“. V podhradí postavil během let 1633 – 1634 panský hostinec, který vydržel do sedmdesátých let 20. století. Po Marradasově smrti 1638 bylo panství odkázáno jeho synovci Francescovi, hraběti ze Salentu a Marradasu. Don Francesco se prý choval k poddaným daleko přívětivěji – stával se kmotrem novorozeňat, založil jatka a masné krámy. Roku 1656 převzal panství jeho syn Bartolomeus Soler Marradas y Vique a ten ho roku 1661 prodal Adolfovi I. ze Schwarzengergu za 358 tisíc zlatých. V letech  1799 – 1800 se stala Hluboká zimovištěm pro ruská vojska (mušketýrský pluk generálmajora Miloradoviče), která táhla proti Napoleonovi. Zámek jim půjčil kníže Josef, který podporoval vzdělání u svých poddaných. Nadaní chlapci se mohli vzdělávat v hospodářské oblasti. Kníže založil fond na podporu dětí úředníků a důchodový fond. Částky byly vypláceny také osiřelým rodinám. 1. července 1810 zemřela na zásnubním plese habsburské princezny Marie Luisy s císařem Napoleonem Josefova žena Paulina, když zde vznikl požár. Kníže se už znovu neoženil. V roce 1815 se na zámku v Hluboké objevil car Alexander I. Po roce 1833 převzal správu majetku na Hluboké Jan Adolf II. Za panování Schwarzenbergů došlo k řadě dalších stavebních úprav. Je pochopitelné, že dle vlivu doby se nemohl zámek vyhnout barokní přestavbě. Na ní se podíleli stavitelé Pavel Ignác Bayer a Antonio Erhard Martinelli. Jenom sto let se cítili Schwarzenbergové spokojeni se svým sídlem a poté uvažovali o moderních změnách. Zaujal je novogotický styl a po návštěvě Anglie a prohlídce Windsor Castle si usmysleli, že něco takového by se jim také líbilo. S přestavbou se začalo v roce 1840 a povoláno bylo okolo tří set dělníků, aby bourali starý zámek. Znovu tu začali majitelé bydlet od roku 1852, ale stavba skončila úplně až roku 1871. Zámek měl 140 místností. Jan Adolf II. zemřel v září 1888, syn získal panství s mnoha dluhy po drahé přestavbě a hospodářská krize nevylepšila situaci. Po Adolfu Josefovi se ujal panství syn Jan Nepomuk. Ten se zabýval složitými záležitostmi, spojenými s pozemkovou reformou. Před začátkem druhé světové války spravoval majetek JUDr. Adolf ze Schwarzenbergu. V roce 1930 se oženil s princeznou Hildou, rozenou s Luxemburg a Nassau. Později společně koupili farmu Mpala blízko Nairobi v Keni a tady trávili většinu zimního času. Nechali tady vybudovat vodárnu a elektrárnu. Manželé společně podnikali různé lovecké a cestovatelské výpravy na africkém území. Po pozemkové reformě přišli o část majetku.Schwarzenbergové bydleli na zámku až do roku 1939, poté poslední majitel Adolf emigroval do zámoří před nacisty a do Československa se již nevrátil. Roku 1940 zabavila majetek německá tajná státní policie a 8. května 1945 byla nad majetkem zřízena národní správa.  Majetek byl zestátněn.

  

Zámek Mníšek pod Brdy

Jednalo se menší královský hrad, který byl později označován také jako tvrz. Vymezovala ho obvodová hradba, která obklopovala prostor s přibližným půdorysem kapky, jejíž vrchol se nacházel v prostoru jihozápadního nároží zámku.

Opevněná plocha byla výrazně menší než rozsah dochovaného zámku.

Součástí hradu bývala nejméně jedna věž doložená písemnými prameny a zbořená roku 1425. Z vnitřní zástavby zachytil malý archeologický výzkum jen ve skále vytesaný objekt v jihovýchodním cípu nároží. Ze středověku mohou pocházet také výstupky ve fasádě severního křídla.

První zmínka o hradu v Mníšku pod Brdy pochází z roku 1355 a nachází v nevydaném zákoníku císaře Karla IV. Majestas Carolina. Archeologické nálezy však dokládají jeho existenci již na konci 13. či počátku 14. století. Tehdy pravděpodobně šlo o malý hrádek, který od zbytku města odděloval příkop s hradbou. V roce 1487 jej získali Vratislavové z Mitrovic, v jejichž majetku a správě byl po celé 16. století. Nejstarší vyobrazení zámku pochází z roku 1622. V roce 1639 jej vyplenila švédská vojska generála Banéra a následně stavba zchátrala.

V roce 1655 ji od Mitroviců odkoupil zbohatlík a dobrodruh Servác Engel z Engelsflussu, který ji v letech 1656–1672 přestavěl; z barokní tvrze se stala aristokratická rezidence. Ve druhé polovině 18. století za Unwerthů prošel řadou drobných úprav. Po smrti Ignáce Umwertha jej získali Pachtové z Rájova, pro rodinné spory jej ovšem až do roku 1838 spravovali úředníci zemských desk. V roce 1848 navíc vyhořel. V roce 1909 zámek získal Theodorich Kast z Ebelsbergu, který jej v letech 1910–1911 zrekonstruoval. Po první světové válce uvalilo ministerstvo zemědělství na panství Theodora Kasta nucenou správu a správcem byl jmenován Antonín Komperec.

V roce 1945 byl zámek vypleněn a následně i zkonfiskován a o rok později se dostal do správy ministerstva vnitra. Tomu sloužil k ukládání významných a politicky citlivých archivních fondů. V roce 2000 došlo k jeho vyklizení a postoupení Národnímu památkovému ústavu, který jej postupně obnovoval. Rozsáhlá rekonstrukce, trvající do roku 2006 – kdy se areál otevřel veřejnosti – stála více než 100 miliónů korun.

V roce 2018 kastelánka Jana Digrinová oznámila, že zámek zpřístupní vyhlídku v půdních prostorách hodinové věže. Nabídne, kromě výhledu na celou kotlinu Bojovského potoka či náměstí, také prohlídku části hodinového stroje.

Pokud vás zajímají interiéry fotografie najdete zde:

https://www.zamek-mnisek.cz/cs/fotogalerie/6672-interiery

My jsme bohužel na prohlídku čas neměli. Čekala nás ještě dlouhá cesta.

Hladový kámen Děčín

 Hladový kámen je název skaliska v Děčíně, které se nachází v řečišti Labe u levého břehu pod Tyršovým mostem. Při nízkých vodních stavech vystupuje nad hladinu řeky. Hladový kámen patří k nejstarším hydrologickým památkám střední Evropy.

Podle názvu kámen sděloval zdejšímu obyvatelstvu dobu strádání. Nedostatek vody  velká sucha přinášely neúrodu a plavci ztráceli svůj zdroj obživy, protože lodní doprava musela být zastavena. Dříve to znamenalo i nedostatek dovážené soli se všemi důsledky.

Lidé do tohoto skaliska tesali značky s letopočty a také nápisy svědčící o nízkých vodních stavech. Nejstarší čitelný záznam s letopočty a také nápisy pochází už roku 1616. Z  nápisů lze zmínit zejména nejzřetelnější a nejvýstižnější starý německý:

" Wenn du mich siehst, dann weine" (Spatříš-li mne, plač)

a také český, výstižnější mladší český nápis, který radí:

"Neplač holka, nenaříkej, když je sucho, pole stříkej"

V důsledku výstavby vltavských přehrad se po roce 1926 skalisko objevovalo podstatně častěji než dříve. V současné době je vidět v průměru 126 dní v  běžném hydrologickém roce. Pokud dojde k výstavbě vodního stupně pod Děčínem, ( snahy o toto řešení se datují už od roku 1653), bude skalisko na věky pod vodní hladinou a tak by podle legendy měl nastat trvalý čas blahobytu. 

Vyzdění u Hladového kamene se datuje kole, roku 1911. V roce 1994 bylo skalisko očištěno a jeho okolí i s přístupem k němu upraveno. 

Za východem slunce

 Po několika dnech jsem se přinutila zasednout k počítači.

 Běžně nahlížím na vaše blogy na mobilu. Mám ale plno fotografií z minulých dní, ale teď dám jedny z ranní procházky z pondělí, 4. září. Dny se nám krátí a sluníčko už vychází kolem půl sedmé, což je doba celkem přijatelná na vstávání 

i když já osobně se vstávání problémy nemám.

Tak že pár fotek z dnešní ranní procházky. Vím, že jsou to stále stejná místa, ale zatím jsme se nikam na cesty nedostali, tak mi nic jiného nezbývá, než chodit na procházky na okraj města, do luk.

Než se ukáže sluníčko tak pozoruji dění kolem...

Detaily z přírody

Ráda chodím na procházky brzy ráno. Rosa mě vždy zaujme a fotím ji ráda.

Vzpomínka na sovětskou armádu, která k nám přijela před 55. lety.

 Vzpomínka na sovětskou armádu

Je výročí 55. let od srpna 1968. O srpnových událostech se psalo poměrně často, daleko méně se ví o soužití se sovětskou armádou, která u nás byla 23 let, od srpna 1968 do roku 1991. Většina lidí v Děčíně sovětskou posádku příliš nevnímala. Na zámek se chodilo jen s delegacemi, občas tam za nimi chodili sportovci hrát basketbal či stolní tenis. Někdy byli důstojníci zváni na besedy do škol. V centru města se objevovali jen důstojníci a výjimečně menší skupiny vojáků, na rodiny důstojníků jste někdy narazili v obchodech. Hlavně tehdy se to ani okupací nenazývalo, ve škole nám to všem správně vysvětlili. Nakonec celé vedení státu, okresu i města se jim snažilo zalíbit.

Některé prostory města jejich armáda využívala k výcviku. Na Starém Městě na současném fotbalovém stadionu jsem jako kluk ve škole při tělocviku poprvé viděl tvrdost výcviku sovětské armády, když sovětský seržant brutálně zkopal vojáka, který se při nácviku atomového výbuchu špatně zalehl. Nic podobného jsem předtím na vlastní oči neviděl.

Neuvěřitelným zážitkem byly každodenní rozcvičky vojáků kolem děčínského zámku, kde jeden druhého vzal na záda a běžel s ním, skákal žabáky. Chodili na 80 km pochody v plné polní a všemožně se fyzicky trápili. Taky to byli svalnatí chlapíci, z kterých šel strach. Patřili do 45. průzkumného praporu výsadkářů, který sídlil v hlavní zámecké budově. Důstojníci měli sluhy, kteří doprovázeli jejich rodiny při nákupu a zajišťovali jim i chod domácnosti. Vysloveně mě to šokovalo na koupališti pod zámkem, kde důstojník ze sebe strhl oblečení a skočil šipku do vody a sluha za ním uklidil pánovy šaty do úhledného komínku.

Hodně lidí s důstojníky sovětské armády kšeftovalo – za naftu, benzín, konzervy, cukr, náboje ale také stany, dýmovnice a později i zbraně vzali cokoliv západního - fotky nahých holek, jídlo, české peníze atp. Řadový vojáci to u nás rozhodně neměli jednoduché, bylo mi jich tehdy i líto. Důstojníkům se tady ale žilo skvěle, přirozeně i na úkor vlastních vojáků. Zažil jsem, jak sovětští vojáci na brigádě česali třešně – peníze inkasoval velitel a oni se alespoň najedli třešní.

Co mě na nich nejvíce vadilo, byl jejich sklon k bordelu, který se naplno ukázal po odchodu sovětské armády ze zámku. Kalhoty a části uniforem sušené a vyložené ze zámeckých oken, odkud občas některý z nich kálel či močil do parku. Už tehdy mi připadalo divné, že důstojníci jsou skoro všichni s evropskými rysy, což byli Rusové, Estonci, Lotyši, Litevci, Bělorusové a Ukrajinci možná i Kavkazani a mezi vojáky byl velká část původem z Asie, Tataři, Kazaši, Burjati, Uzbekové atp. Snad i proto se někteří vojáci tak divně chovali, nebyly zvyklí na evropské kulturní standarty.

Z brigády v pekárnách vím o jejich sovětském prasečáku se zemědělským zázemím, který byl nedaleko. Na Chlumu měli výcvikový prostor. Další velká jednotka byla v nedaleké Jánské. Pod zámkem u dnešního Fausta byl jejich klub, restaurace Družba, kam chodili sovětští důstojníci. Občas ale přišli i do Radnice nebo do Koruny na náměstí. Rodiny důstojníků měly ve městě i několik domů s 95 byty.

Pobyt sovětských vojáků u nás není ani moc zpracován historiky. Zatím víme něco z dokladů jen o roce 1981 a tehdy ONV vyplatil 700 000 Kč (což bylo hodně peněz) na „podporu bratrské armády na zámku“ a 26 tis Kč na opravy v důstojnických bytech. Kromě toho ve stejném roce Ferox zdarma opravil vadnou elektroinstalaci, KaSS věnoval hudební nástroje, Desta mikrofony, Dopravní podnik autobus pro děti. Podle vzpomínek sovětských vojáků dostávali od Čechů hodně potravin. Opravu či údržbu zámku financovala Vojenská ubytovací správa v Litoměřicích.

Podle jednoho svědectví, vyprávěl velitel z Jánské, měli na jídlo pro vojáky 8 Kč na den. Proto se taky snažili provozovat vlastní zemědělské činnosti, pěstovali si zeleninu a chovali dobytek. Místní prapor MTZ se staral o sklady, kde byla nafta a benzín, dovážené po železnici, takže bylo i co nabízet. V Jánské sovětští vojáci pomáhali markvartickému družstvu výměnou za naturálie, brambory a krmení pro hovězí dobytek, který krmili na základně. Nadstandartní vztahy měli i místní drůbežárnou. Když se po revoluci česká veřejná podpora zastavila, měli zbytek pobytu výrazný problém s jídlem.

Žili jsme vedle nich, většině lidí snad ani nevadili a až teprve o dost později se jasněji veřejně definovalo, že nás okupovali. Vzpomínky na dobu se sovětskými vojáky jsou už dnes hodně mlhavé a je to od jejich odchodu jen 31 let. Můj text vychází ze vzpomínek a vyprávění celé řady lidí a mnohé z toho není už možné ověřit, uvítáme jakékoliv upřesnění či doplněk. Máte i Vy se sovětskou armádou nějaké zážitky? Z jejich pobytu na Děčínsku nemáme v muzeu, mimo zámek, skoro žádné fotografie. Třeba máte něco doma…..

Informace jsou i z publikace F. Šumana: Inter arma silent musea. Děčín 2010.

Sovětské vojáky jsme v době jejich pobytu v Děčíně nejčastěji potkávali při oficiálních příležitostech a oslavách. Tady je jejich jednotka při oslavách 30. let osvobození v roce 1975. mnoho jiných fotografií nemáme.

Zástupce sovětské posádky byl účasten všech významnějších oficiálních událostí ve městě. O úzkých vztazích mezi místním OVKSČ a sovětskou posádkou snad ani nikdo nebude pochybovat. Nakonec místní „Kokos“, kde byly i sklady se zbraněmi Lidových milicí, střežil vstup na děčínský zámek, což se řešilo při architektonické soutěži na jeho stavbu. Zde znovu oslava z roku 1975.

Zámek byl pro velkou většinu lidí tajemné místo, kde byla 23. let sovětská armáda a téměř nebyl šance se do něj dostat. Sice se tam různě lezlo a kšeftovalo s vojáky ale dostat se na nádvoří šlo jen s oficiální delegací. Zde první nádvoří zámku s pověstnou plechovou bránou, která byla vidět z Dlouhé jízdy. Foto Petr Joza 24.2.1990.

Dělo v rohu nádvoří zámku vyfotil Petr Joza 24.2. 1990. Dokonce jsem tam byl i jednou s ním. Kontakt se sovětskou posádkou vznikl vlastně náhodou. Na Občasné fórum v Děčíně tehdy přišel velitel nemocnice oficiálně jednat, neboť se od někoho doslechl, že nové vedení města chce zámek odstřihnout od plynu, vody a elektřiny. Přirozeně to byla blbost, to by nikoho v Děčíně ani nenapadlo. Vlastně jsme se jich i trochu báli. Petr se tam tehdy tak trochu vnutil a mě jednou vzal s sebou. Velitel nemocnice nás přijal v zahradnickém domku a dostali jsme od něj takové žluté ne moc dobré bonbóny, snad vitamíny. Díky této vazbě měl pak Petr Joza nějakou dobu možnost zámek dokumentovat.

Mezi lidmi se v té době o nich hodně šířily nesmysly, třeba o střílení dezertérů, sebevraždách. Nevíme nic věrohodného, jen se občas ze zámku ozývaly výstřely. Později se zjistilo, že tam měli sklepeních zahradnického domku střelnici. Petru Jozovi jí ukazuje velitel nemocnice.

V Děčíně měla sovětská armáda autopark s obrněnými vozy a auty u jatek v Obloukové ulici, což byla technika pro průzkumníky - výsadkáře ze zámku. Snad každý si tehdy zvědavě dírami v plotě prohlížel jejich techniku na dvoře s koloritem smradu z porážek zvířat. Bohužel nemáme dobovou fotografii jen snímky po odjezdu sovětské armády, těsně před bouráním v 90. letech.

Ubytování na zámku bylo pro obyčejné sovětské vojáky poměrně nepohodlné. Zde je pokoj s jednoduchými palandami, jinde nocovali i ve třech patrech. Nakonec průzkumníci výsadkáři musí něco vydržet. Obraz na stěně si určitě mnozí ze čtenářů pamatují z prvních prohlídek zámku. Fotografie je z 80. let, archiv muzea.

Sovětská školící místnost zjevně v prostoru dnešní restaurace. Součást vybavení každých kasáren. Pol. 80. let, archiv muzea.

Vojenský kulturní klub v prostorech současného archivu. Zde si vojáci promítali filmy a pořádali kulturní akce. Pol. 80. let, archiv muzea.

Na zámku v zámecké sypce a zahradnickém domku sídlil 386. zdravotnický prapor, takže zde byla velká sovětská nemocnice se sto lůžky v tzv. Zahradnickém domku. V nemocnici měli skvělé chirurgy, co prošli válkou v Afghánistánu. Jejich systém zdravotní péče byl ale v porovnání s českým dobovým standardem o dost horší. Měli nedostatek základních léků a to i penicilínu či acylpirinu. Pol. 80. let archiv muzea.

V Děčíně měla sovětská armáda i svou školu se dvěma třídami pro rodiny důstojníků v Hudečkově ulici vedle staré spořitelny. Fotografie z konce školního roku vlastně ukazuje typicky ruskou školu.

Rodiče dětí v děčínské škole i s těmi nejmenšími, které se v Děčíně narodili. Do porodnice na zámku se svážely těhotné ženy z celého milovického vojenského okruhu. Jména zde narozených Děčíňáků dokonce zveřejňoval místní děčínský týdeník Jiskra. Narodilo se zde na 150 dětí ročně.

Pobyt sovětských vojsk u nás byl součástí plánu tankovým útokem dobýt západní Evropu. Poloha naší země uprostřed Evropy měla strategický význam a je to možná i jeden z důvodů invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Byli jsme součástí globální střetu dvou politických bloků bohužel na exponovaném místě, proto taky na nás byly z obavy namířeny rakety ze západní Evropy. Počítalo se s tím, že tanky prorazí na západ přes jadernou pustinu. 

S některými sovětskými vojáky se naši lidé i přátelili. Naši známí tak znali jednoho důstojníka. Rodiče ho poznali, když s nimi byli na dovolené v Soči, kam se s děčínskými známými přijel tajně rozloučit. Cesta tam mu trvala osobním vlakem celý den, rychlíkem se jet neodvážil. Pro důstojníky byl pobyt v ČSSR nebo v NDR za odměnu, obvykle pak šli na Sibiř nebo jako onen důstojník z Děčína do války v Afghánistánu. Vyprávěl tehdy, což u nás v novinách vůbec nebylo, kolik tam má jejich armáda mrtvých. Mluvil tak jako by počítal, že se už nevrátí.
Zajímavou historku máme i z muzea. V roce 1990 nový ředitel muzea Mgr. Milan Rosenkranc byl toho roku osloven sovětskými vojáky, zda by si mohli prohlédnout muzeum. Neměli ale na zaplacení vstupného, tak jako kompenzaci zaplatili novou uniformou s holínkami. 

Svět sovětských důstojníků měl celkem jasná pravidla. Jejich manželky tady v Čechách nepracovaly, jen se staraly o domácnost a k tomu jim navíc pomáhali vojáci. Měli jako starost našetřit si na byt doma. Pokud šli do výslužby, opouštěli služební byty nebo pokoje v kasárnách. Snažili se proto kšeftovat se vším co bylo výhodné. V Jánské byl dokonce sovětský obchod, kde se dal koupit kaviár, sardinky, sovětské bonbóny a hlavně tolik u nás žádaná elektronika. Výměnou tady v Čechách nakupovali silonky z Varnsdorfu, koberce z Rumburku, sklo z Chřibské a lustry z Kamenického Šenova. Sovětské barevné televize.

Fotografie z 24.2.1990, kdy Petr Joza nafotil osazenstvo zámecké nemocnice těsně před odjezdem domů.

Sovětští vojáci byli koncem 80. let rozmístěni v 67 posádkách v českých zemích a 16 posádkách na Slovensku. Počet lokalit s odloučenými jednotkami byl ještě vyšší. Velitelství Střední skupiny sovětských vojsk bylo umístěno v Milovicích na Nymbursku. V roce 1989 se v Československu nacházelo 73 500 vojáků a téměř 40 tisíc rodinných příslušníků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1 218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků.
Od února 1990 bylo vypraveno přes 900 vlakových souprav s vojáky a technikou, které seřazeny za sebou by vytvořily kolonu dlouhou kolem 470 kilometrů. Poslední transport vyjel ze středočeských Milovic 19. června 1991.
Legendární fotografie Michala Kocába tehdy předsedy parlamentní komise odpovědné za odsun sovětských vojsk, snad u posledního transportu.

Autor: Vlastimil Pažourek

Převzato z FB stránek: "Toulky krajinou Šluknovského výběžku, Českosaského Švýcarska a Lužicí. "

Dramatická obloha

 Tyto fotografie byly pořízeny z oken bytu. Venku se schylovalo na pořádný déšť a občas i zabouřilo. Pozorovala ty proměny oblohy a neodolala a fotila hlavně ty proměny oblohy. Chvílemi to vypadalo, jakoby se z oblaků tvořil vír, chvíli se mračna zase vlnila. Vše dotvářel vítr.P

Před bouřkou

Odvaha

 ODVAHA 1. stupeň:

Ve tři hodiny ráno příjdeš domů ožralý.

Tvoje žena stojí u dveří s koštětem a ty se jí zeptáš:

"Zametáš, nebo ještě někam letíš?"

ODVAHA 2. stupeň:

Ve tři hodiny ráno příjdeš domů ožralý.

Manželka leží v posteli a nespí.

Vezmeš si židli a sedneš si k ní.

Na její otázku: "Co to má znamenat?" odpovíš:

"Chci sedět v první řadě, až ten cirkus začne."

ODVAHA 3. stupeň:

Ve tři hodiny ráno příjdeš domů ožralý.

Smrdíš dámským parfémem a na košili máš rtěnku. Plácneš

manželku po zadku a řekneš:

"Tak a teď jsi na řadě ty!"

ODVAHA 4. stupeň:

Ve tři hodiny ráno příjdeš domů ožralý.

V dobré náladě a objetí dvou slečen. Manželce ve dveřích řekneš:

"Stará, nebuď svině, řekni že jsi ségra..."

Poutní kaple Narození Panny Marie

 Poutní kaple Narození Panny Marie

 je státní kulturní památka v  památkové zóně města Česká Kamenice. Jedná se o vrcholně barokní stavbu kruhového půdorysu

vzniklého v letech 1736 - 1739,  nejspíše z návrhu stavitele Octavia Broggia. O deset let později pak vznikl ambit. Ten má zdi uspořádané do čtverce a v jejich středech stojí portály,  od kterých ke kapli vedou arkádové chodby a nad jižním portálem ční z dálky viditelná zvonice. 

Ve čtyřech rozích ambitu jsou kaple zasvěcené Panně Marii Lurdské,  Svaté rodině, sv. Janu Nepomuckému a Antonínu Paduánskému.

V poslední kapli se nachází původní barokní oltář, ve kterém v místním kostele uložena zázračná milostná soška Panny Marie Kamenické. Vznik poutního místa je spojován s více než stem zázračných skutků Panny Marie Kamenické a provází jej mnoho pověstí. 

*****

Výstavba kaple je svázána s působením čtvrtého děkana P. Jindřicha Ignáce Teigla ( od roku 1706), za jehož úřadu vzrůstalo povědomí o vzácné sošce, která bývala vystavena v pohřební dřevěné kapli na sousedícím městském hřbitově. Páter se také nakazil morem, který Českou Kamenici postihl v letech 1713 - 1714, ale nákazu přežil a z vděčnosti za uzdravení nechal sošce Panny Marie zhotovit velký nový oltář v rokokovém stylu. 

Zázračných uzdravení přibývalo a Teigl začal uvažovat o výstavbě vznešenějšího poutního místa k jejímu uložení.

Podařilo se mu úspěšně rozběhnout sbírku a než roku 1735 zemřel, odevzdal vybranou částku magistrátu, který o rok později položil základní kámen stavby.

Kaple prošla několika úpravami a renovacemi, které zahrnovaly mimo jiné i elektrifikaci, pokrytí střechy měděným plechem, vysázení lipové aleje či pořízení nových varhan. 

Tu nejrozsáhlejší opravu v letech 1883 - 1885 financoval starosta České Kamenice Franz Preidl (1810 - 1889), kdy byla klenba kaple vyzdobena freskami Itala Ferdinanda Brunettiho s výjevy ze života Matky Boží. Zdi získaly štukovou výzdobu a umělý mramor, okna vyplnily vitráže a byla zde vystavěna kaple svatého Františka Xaverského, Preidlova patrona.

Kaple po 2. světové válce dlouho chátrala a rekonstrukce se dočkala

 až v letech 1995 - 1998.

Pohled  z parku Franze Preidla

Růžová zahrada u zámku v Děčíně

 Růžová, kdysi Lóžová, zahrada byla založena na konci 17. století během velké barokní přestavby děčínského zámku za hraběte Maxmiliána Thuna. Je jedním z nejkrásnějších míst na Děčínském zámku.

Původně byl její prostor vyzdoben množstvím soch, kanálky s tekoucí vodou a fontánami. Velká část této výzdoby byla bohužel zničena na počátku 19. století během opevňování zámku v rámci tehdy probíhajících napoleonských válek. V následujících desetiletích zahrada víceméně přežívala ve stínu velkorysých podniků na Jižních zahradách, které tehdy ke slávě a rozkvětu přivedl zahradník Franz Josst st. Sláva Lóžové zahrádky se znovu povznesla až roku 1881, kdy zde Franz Josst ml. zřídil věhlasné rosárium.

Podobně jako na Jižních zahradách se podařilo spojit dva důležité komponenty – zájem majitele a jeho ochotu investovat s vysokou odborností zahradníka. Děčínské rosárium se díky tomu brzy stalo proslulým po celé monarchii. Podle zprávy vlastivědce F. Fockeho mělo v zahradě růst až 2000 druhů růží. Tento údaj zřejmě vznikl nedorozuměním, neboť Josst nepěstoval růže jen v někdejší Lóžové zahrádce, ale také na jižních terasách a především v areálu dnes zaniklého hospodářského dvora Gomplitz. Podle plánu z roku 1887 přímo v Růžové zahradě kvetlo celkem 87 druhů růží, mezi nimi například i jedna pojmenovaná pro hraběti Fridrichu Thunovi. Stejně jako v případě jižních teras pohasla největší sláva děčínského rosária po smrtí zahradníka Franze Jossta ml. roku 1905.

S pěstováním růží na zámku se nicméně nepřestalo a to dokonce ani po jeho prodeji. Dvě třetiny výsadby si sice odvezli Thunové, nicméně zbylou část vojáci udržovali ještě během 2. světové války. Po roce 1945 ovšem veškerá péče o zámecký areál končí. Fotografie z poválečného období zachycují zahradu zarostlou plevelem a neudržovanou. Až na přelomu 50. a 60. let inicioval její obnovu a zpřístupnění architekt Studničný. Nešlo však o jednoduchý a přímočarý proces, nýbrž o snahu přímo sysifovskou. Obnova se několikrát zadrhla a již dosažený pokrok přišel vniveč. Nakonec se ji přece jen podařilo zrealizovat a Studničného úpravy určují vzhled zahrady dodnes.

Přestože na počet pěstovaných druhů je dnes Růžová zahrada citelně chudší než na konci 19. století, stále patří mezi návštěvnicky nejatraktivnější části děčínského zámku.

Hrad Grabštejn - historie

 

HISTORIE HRADU GRABŠTEJN

 Fénix povstal z popela, Grabštejn z ruiny 

Hrad Grabštejn čnící na skalnatém kopci nad obcí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou je poprvé zmíněn v listině z roku 1286, kde je jako majitel hradu uveden Ota II., purkrabí z Donína a na Grabštejně.V roce 1562 kupuje od Donínů hrad s těžce zadluženým rozsáhlým panstvím doktor práv, císařský dvorní rada a německý místokancléř Království českého Jiří Mehl ze Střelic. S tímto novým majitelem nastala pro hrad velmi významná doba – roku 1564 se započala velkolepá přestavba gotického hradu bergfritového typu na honosné renesanční sídlo, jehož podoba je z velké části zachována dodnes. Při přestavbě byla vybudována kaple sv. Barbory, patronky horníků, kteří na grabštejnském panství pracovali. Renesančním klenotem Čech je kaple zvána zejména díky své přenádherné a rozsáhlé malířské výzdobě, která nemá v širokém okolí obdoby.Bohužel Jiřímu ze Střelic dlouho přáno nebylo. Roku 1586 byl nucen grabštejnské dominium pro dluhy prodat. Zakoupil jej jeho přítel a známý bibliofil Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu. Od té doby Grabštejn střídal své majitele, jimiž byli páni z Černous, za jejichž držení vyhořela roku 1622 hradní věž, dále nakrátko vlastnil hrad Albrecht z Valdštejna, následně Jan Hartvík z Nostic a Matyáš Adam z Trauttmansdorfu, za něhož roku 1655 na příkaz císaře Ferdinanda III. byla snížena středověká válcová věž a pobořeny hradby a opevnění, na což dohlédl vojenský inženýr Francesco Pieroni , který téhož roku hrad navštívil.Roku 1704 kupuje hrad Jan Václav Gallas, který jej přenechává svému synovi Filipu Josefu Gallasovi. Ten všechny své majetky odkazuje vzdálenému příbuznému Kristiánovi Filipovi z Clamu, za jehož držení hrad znovu roku 1781 vyhořel a byl následně opraven a stavebně upraven. Hrad v této době sloužil pouze úřednictvu a již nebyl panstvem obýván. Dalším vlastníkem hradu se stal Kristián Kryštof Clam-Gallas, který nechal roku 1818 přebudovat starý úřednický dům v předhradí (dnes areál AČR) na klasicistní zámeček, který sloužil Clam-Gallasům jako letní sídlo.Roku 1843, kdy byl majitelem hradu Eduard Clam-Gallas, do hradní věže udeřil blesk, čímž vznikl rozsáhlý požár, který zachvátil i střechy a nejvyšší patro přilehlého severního křídla horního hradu. Při opravách vyhořelých prostor dostala věž novou podobu s novogotickým zakončením do špice, jež si ponechala až do roku 1992.Posledním mužským potomkem rodu Clam-Gallasů byl František, který, když roku 1930 umírá, přenechává veškerý nabylý majetek svým sedmi dcerám a majitelkou Grabštejna se stává Marie Clam-Gallasová se svým manželem Karlem Podstatzkým z Lichtensteina. Po první světové válce přišli Clam-Gallasové díky pozemkové reformě o jednu pětinu svých pozemků, nicméně hrad jim byl ponechán, tak tu vybudovali malé rodové muzeum a od roku 1934 hrad zpřístupnili turistům.  Roku 1945 byl však veškerý majetek na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše č. 12/1945 Sb. Clam-Gallasům zabaven a pro hrad nastala nová doba, kdy hrad začal postupně chátrat.Rokem 1953 začíná doba, kdy hrad sloužil pro potřeby armády, stal se majetkem Ministerstva národní obrany a byl spravován vojenskou ubytovací správou. V té době již byl hrad ve špatném stavu, a tak roku 1955 bylo jednáno o plánu jeho generální opravy. Armáda hrad plně využívala až do roku 1970, kdy byl celý objekt předán Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Avšak areál hradu byl stále vojensky střeženým prostorem. Po odchodu Československé armády hrad dostál úplné zkázy a stala se z něj na několik let neobývaná zřícenina. Velký podíl na destrukci významné památky neměl jen čas a nepříznivé přírodní vlivy, ale také příležitostní vandalové, hledači pokladů či zloději materiálu.V roce 1990 Československá armáda předává i areál hradu Státnímu památkovému ústavu v Ústí nad Labem, který začíná velké opravy polozříceného objektu, jež byly z velké části ukončeny roku 2010.