Skřítkové ve Šluknovském výběžku

Tak trochu jiný pohled na České nizozemí (malé "n" je správně). Pohled očima člověka, který tu žije a vnímá především přírodu a snaží se tolerovat tvory, kteří ji obývají, lidi v to počítaje.

No, a protože strašidla byla zpupnými lidmi odsunuta do pohádek a označena za výmysl, protože většina knih o nich je zesměšňuje, rozhodl jsem se, že to napravím a připravím seriózní pojednání o fenoménu ryze středoevropském s přesahem do některých východních slovanských zemí.

Nechci zdržovat, je to na dlouho, ale všimněte si, že třeba angličtina vůbec slovo strašidlo nezná, to jsou samá monstra, duchové, přízraky, přeludy. Takový vodník, bludička nebo dokonce hejkal, to je prostě kryptofauna obývající jen naše kraje.

Některá strašidla jsou dokonce úplně česká, jinde se nevyskytující – třeba hodný čert. A tak se s vámi tu a tam podělím o pokrok ve svém bádání. Pojďme začít něčím méně známým… třeba KVERXY. Kverxové jsou pramenní skřítci. Rodí se ze studánek. Obývají území od Žitavy, Grosschönau a Seifhennersdorfu přes Varnsdorf a Rumburk až ke Šluknovu.

Kverxové se oblékají do hábitů s kapucemi, které jsou utkané z mlhy. Pokud chtějí, jejich tělo, nebo jeho část, se v mlze rozplyne a oni jsou lidským okem neviditelní. Vyfotografovat kverxe se nepodaří často, mně se to ale povedlo především díky tomu, že na bukovém kmeni odpočívající kverx nepovažoval za nutné zneviditelnit se celý, a tak zůstaly dobře viditelné jeho nohy a část hlavy. Kverxové jsou velcí chodci. Na to, jak malí jsou, nachodí za den i desítky kilometrů. Jejich podsadité nohy s obrovskými nehty je k tomu přímo předurčují. Pokud se ale mají přesouvat na ještě větší vzdálenosti, jezdí na vozících tažených lasičkami. Na nich také často odvážejí svůj lup. Troufají si totiž – zvláště o sychravých a mlžných dnech – na samoty i do vesnic, kde kradou lidem potraviny, především chleba, který milují. S jedinou výjimkou – nesnášejí kmín, ten jim působí nesnesitelné bolesti. Proto se také v Českém nizozemí začal kmín do chleba přidávat. Dokážou být i nečekaně štědří, protože dobře vědí o pokladech ukrytých za celá staletí ve skalách, lesích a především u potůčků a studánek. Většinou neškodí, ale mají-li popudlivou náladu, je možné je zahnat zvonkem. Kovové zvonění kverxy přivádí do hlubokého smutku a melancholie, takže před ním prchají. V dobách dřívějších je k šílenství přiváděly kostelní zvony, jejich vyzvánění přečkávali ponořeni co nejhlouběji pod vodou. Dnes už vyzvání málokterý kostel, a tak se kverxům daří rok od roku lépe a jejich počet ve zdejších lesích stoupá. 

Článek je převzatý ze stránek facebooku.

 Autorem je pan Rostislav Křivánek,

 který mi dal laskavé svolení k uložení článku na můj blog.

4

Odpoledne v přírodě

 Na nedělní odpolední procházku jsme vyrazili k lesu a pak k rybníku. Fotila jsem hlavně motýly a vážky protože krajina byla při tom teplu taková pošmourná a v oparu a navíc i bílá obloha, která na fotkách kazí vzhled krajiny.

Klínatka rohatá

Okáč bojínkový

Babočka paví oko 

Bělásek rezedkový. Je hodně podobný okáči bojínkovému,

 jen mu chybí na křídlech očka

Okáč poháňkový

Okáč poháňkový

Okáč bojínkový

Bělásek rezedkový  v letu

Žluťásek řešetlákový

Rybník Racek

Vážka červená

Zavíječ kopřivový

 Bělásek řepový

Modrásek krušinový

Okáč poháňkový a žluťásek řešetlákový

Okáč luční. Od okáče poháňkového se liší proužkem na spodku křídel.

To byl můj nedělní odpolední lov  většinou motýlů a vážek.

Úplněk 23. 7. 2021

 

Bezděz

 23. července 2021

Výlet č. 14

Cílem našeho dalšího výletu byl tentokrát hrad Bezděz, kde jsme byli naposledy v červenci roku 2014. Od té doby se mnoho změnilo a tak jsme se rozhodli po letech znovu hrad navštívit. Myslím, že rozepisovat tu obsáhlou historii hradu je docela zbytečné a pokud si ji chcete připomenout, tak zde je odkaz:  

https://www.hrad-bezdez.cz/cs

My jsme vyrazili vlakem do stanice Bezděz, která je u obce Hlínoviště a ke hradu se vydali pěšky.

Tentokrát je tu makové pole. V roce 2014 tu kvetly slunečnice.

Došli jsme do vesničky Bezděz. Manžel se cítil unaveně a na cestu nahoru prý už neměl dost sil a nezvládl by náročný výstup a tak jsme se zastavili ve zdejší restauraci na oběd a po  dobrém obědě se manžel usadil do altánu u rybníka a já jsem pokračovala nahoru sama.

 

Cestou si všímám i motýlů. Tady na bráně seděla babočka osiková.

Došla jsem ke druhé bráně  a funěla jak přetopený kotel...

...a další schody...

Od První brány nahoru jsou  kaple Křížové cesty

Doslova jsem dofuněla ke třetí bráně...Bylo horko a dusno.

Na hradbách se vyhříval nádherný a velký motýl - perleťovec stříbropásek.

Místnosti Královského paláce kde byl vězněn sedmiletý Václav,

 syn Přemysla Otakara II.,  budoucí český král.

Vždy obdivuji ty nádherné gotické klenby

Nejzachovalejší částí této budovy je kaple, 

která bývala zasvěcena archandělu Michaelovi.

Purkrabský palác .

Na nádvoří před Templářským palácem se připravuje nějaká hudební produkce.

Odtud jsou nádherné výhledy na Říp, hrad Housku a České Středohoří

Templářský palác je opravený a zpřístupněný. 

Je tu expozice o historii hradu.

Jsou tu také vitríny s nálezy archeologů.

Pohledy přes okno Templářského paláce.

Tam dole u rybníka na mně trpělivě čekal manžel.

Velká věž je přístupná. Já jsem nahoru nešla kvůli upozornění, 

že se tam zrovna rojí mravenci a navíc tam vstupovalo hodně lidí najednou po ukončení  komentované prohlídky. 

Pohled na Máchovo jezero

Tesařík skvrnitý. Zahlédla jsem tu i tesaříka alpského, ale uletěl mi.

Také cestou dolů jsem natrefila na perleťovce stříbropáska a pořídila sadu fotografií,

kterou umístím na blog "Příroda".

Kostel ve vesnici Bezděz

Modrásek krušinový nafocený mezi poli cestou na vlak.

Ohlédnutí ... a kdo ví, jestli ještě budu schopná se sem po dalších sedmi letech znovu  vypravit a tu náročnou cestu nahoru vystoupat..