22. 1. 2021

Hřensko - Stará plynárna.

Toto místo bych moc ráda navštívila.

Naše kroky víkendového tipu na výlet povedou do nedaleké hraniční obce Hřensko. Nejen, že se může pyšnit rekordem nejníže položené obce (115 metrů nad mořem) v České republice, ale je také vstupní branou do Národního parku České Švýcarsko, nejmladšímu národnímu parku v ČR založeného teprve v roce 2000.
Samotná obec Hřensko stojí za vidění, obzvláště nyní, kdy je liduprázdné a v tomto období zde nenajdete ani „cirkusové“ stánky vietnamských obchodníků. Tichou procházkou lze vstřebat atmosféru obce nacházející se v hlubokém skalním kaňonu a na soutoku říčky Kamenice s Labem. Nyní v zimě se tam sice můžete cítit trochu osaměle, ale na druhou stranu zde naleznete klid a uslyšíte víceméně jen šum říčky Kamenice. Když se zastavíte a podíváte se do vody, můžete vidět v sytě zelených travinách mezi kameny prohánějící se pstruhy nebo když budete mít štěstí i malé lososy.
Kromě pěkně vyhlížejících rekonstruovaných hotelů v tradičním stylu tu však lze najít i jednu architektonickou raritu.
Dům na první pohled vidět není, je trochu zastrčený mimo obytnou zónu, ale od hlavní silnice je vzdálený jen cca 50 až 100 metrů.
Představím všemi obdivovaný objekt Staré plynárny umístěný v úzké skalní rokli na levém břehu říčky Kamenice zhruba uprostřed obce Hřensko. Hned jak jej spatříte, můžete získat dojem, že se nacházíte mezi dokonalými filmovými kulisami.
Kamenný dům byl postaven na toku potoka roku 1905 německými dělníky. Původně se jednalo o plynárnu na acetylenový plyn, která zásobovala svítiplynem dvanáct nedalekých obytných domů. Budova plynárny byla postavena mimo ostatní obydlí záměrně na bezpečně zvoleném místě, a to v poměrně úzké skalní rokli. V případě náhlého výbuchu by tak nebyly ohroženy životy ani domy místních obyvatel. Ke svému účelu Stará plynárna sloužila přibližně dvacet let. Dnes zde najdete pension a restauraci s vytříbenou kuchyní nebo zde lze najít v horkých letních měsících příjemné posezení v chládku u kávy. V restauraci je umístěna ještě jedna zajímavost, kterou byste si neměli nechat ujít. Prostor zdobí obrovské hodiny, jejichž ozubená kola jsou vidět a každou hodinu se postupně rozsvěcují a čtyřicet sekund se otáčí za zvuků mechaniky.
Autorem článku i fotografií je I. Rosenkrancová z muzea v Děčíně..




Zimní východ slunce.

 21. ledna 2021

Ráno jsem pohledem z okna zjistila, že to vypadá na zajímavý východ slunce. Vyrazila jsem tedy do luk a pro pořízení fotografií se brodila  vysokým sněhem. Občas jsem zabloudila na cestičky vyšlapané "pejskaři", ale na nich to docela klouzalo, tak že jsem doslova bruslila v jejich šlápotách.

Tento barevný pohled mě doslova vytáhl ven.
Slunce je ještě schované za obzorem

Hlubokým sněhem se dostávám k tůňce, která nikdy nezamrzá a srnky sem chodí pít. Cestičky vyšlapané od srnek jsou z druhé strany.
Vycházející slunce mění barevnost oblaků.

Lužické hory jsou přikryté peřinou z mraků.







Můj dlouhý stín...
Mé stopy ve sněhu...




Rozmanité barvy oblohy mě vždycky "dostanou"...

V koruně stromu nade mnou dovádějí sýkorky.
Vracím se na cestu kolem lesa.
Pohled na Vlčí horu z cesty Na Poustce
Ještě ohlédnutí a vracím se zpět. Čeká mě ještě zpětná cestička ve sněhu.
Vyšlapaná cestička do lesa. 
Znovu moje stopy ve sněhu a vedle je zasněžená běžkařská stopa. Tou jsem jít nemohla, abych jim ji nezničila.
Sluníčko už se zase schovalo za mraky. Je bílý den. 



Jak ráda bych vyrazila někam jinam, ale bohužel ten zmetek Covid-19 
nám zatím nedovolí sednout do vlaku a jet, kam se nám zachce. 

 Doufejme, že těch 1.850 Kč za režijní jízdenky ČD n a rok 2021, 
 nebylo zbytečně vyhozených.
*****
Krásné a pohodové zimní dny.